Maledivy nejsou jen o tyrkysových lagunách a bílých plážích – jsou i domovem specifické kultury, která se po staletí vyvíjela v izolaci, ale pod vlivem obchodních cest a námořních civilizací si zachovala svébytný, hrdý charakter. Místní život je úzce spojený s mořem, vírou a komunitou. Přestože je každý ostrov malý svět sám pro sebe, Maledivci sdílejí silný pocit identity a sounáležitosti.
Hlavním náboženstvím je islám, konkrétně jeho sunnitská větev, který je zároveň oficiálním státním náboženstvím od 12. století. Víra je zde hluboce zakořeněná v každodenním životě – od volání muezzinů k modlitbě až po rytmus postního měsíce ramadánu. Vstup do mešit je pro turisty možný jen výjimečně a s respektem – vhodným oděvem i chováním.
Navzdory pevně ukotvenému náboženskému rámci si Maledivy uchovávají i předislámské prvky, které přežily v ústní lidové tradici. Věřilo se například na duchy moře (jinn), tajemné přírodní síly, nebo legendy o mořských bytostech, které dodnes kolují mezi staršími obyvateli odlehlých atolů.
Kultura se zde neodehrává v galeriích, ale v každodenním životě – v hudbě, jídle, tanci a řemeslech. Tradiční hudba bodu beru, doprovázená bubny a rytmickým zpěvem, má africké kořeny a často doprovází slavnosti, rybářské návraty nebo oslavy. Hudba se předává z generace na generaci – stejně jako stavba lodí, tkaní rohoží nebo výroba nástrojů.
Oficiálním jazykem je dhivehi – jazyk indoárijského původu, který má svůj vlastní abecední systém Thaana, psaný zprava doleva. Dhivehi nese stopy arabštiny, sinhálštiny, hindštiny i francouzštiny – odraz pestré historie souostroví. Ve městech a resortech se však bez problémů domluvíte anglicky, někde i německy, francouzsky nebo italsky.
Oblečení místních je skromné a odpovídá islámským zvyklostem – ženy nosí šátky, muži tradiční sarongy či dlouhé košile. Turisté jsou na resortových ostrovech vítáni v běžném plážovém oblečení, ale při výletech na obydlené ostrovy se doporučuje respektovat místní zvyklosti – zahalená ramena a kolena jsou slušností.
Maledivy si navzdory vlivu globalizace udržují rovnováhu mezi otevřeností a kulturním sebevědomím. Možná i proto působí tak harmonicky – jako země, která přesně ví, kým je.