Saúdská Arábie je zemí bohatou na tradice a kulturní dědictví, které sahá tisíce let nazpět. Jedním z nejvýraznějších aspektů této kultury je pohostinnost, jenž je hluboce zakořeněná v každodenním životě Saúdských Arabů.

Tato, pro mnoho Evropanů až nepředstavitelná, vstřícnost pochází z tradic beduínské kultury, kde přežití v drsných podmínkách pouště často záviselo na vzájemné podpoře, respektu a sdílení zdrojů.

Dalším aspektem, silně ovlivňujícím pohostinnost, je náboženství. Islám představuje klíčový prvek v udržování hodnot vstřícnosti vůči cizincům. Díky tomu se tento aspekt skutečně propsal hluboko do arabské kultury a cestovatel se s ní může prakticky denně setkat. Běžné je pozvání domů na oběd, kávu nebo i nocleh. Takové pozvání je skutečným zážitkem, který plně představí vlastnosti arabské kultury a ukáže ji z nestrojeného a reálného pohledu.

Sedíme v rozsáhlé místnosti pro hosty. Zdi, kromě barevných kreseb, rámuje dlouhá polstrovaná pohovka ve tvaru U. Obepíná místnost ze třech stran dokola. Pokoj je tak veliký, že by na pohodlnou sedačku mohlo usednout minimálně patnáct lidí. Na zdi bez pohovky se nachází drobná zdobená polička. Jinak prázdné místnosti vévodí mechový koberec s mírných chlupem. Píšu mechový, protože přesně takový má člověk pocit, když po koberci svou bosou nohou našlapuje. Právě na tento koberec jsem byl Mohamedem, který je pro dnešní večer mým hostitelem, usazen.

V arabské kultuře se často sedí na zemi. Pro evropského člověka to může být poloha poněkud nezvyklá, má však několik výhod a významů. Jedním z nich je například jistá blízkost společníků, kteří u sebe sedí.

Pijeme kávu a občas uzobneme výborné sladké datle. Po chvíli k nám přisedá i Ahmed, Mohamedův otec. Charismatický pán vejde pomalu a důstojně, opírá se o tradiční zdobenou hůl a skoro královsky na mě pohlédne. Starší otec má v saúdské rodině významné postavení, které je poněkud odlišné od jeho role v evropské kultuře.

Zvednu se, abych mu podal ruku a představil se. Následuje však vřelé obejmutí. Ahmedovy rysy se zjemní a jeho tvář zalije úsměv. Po přivítání mi pokyne, ať se usadím zpět vedle Mohameda.

Hovor dále plyne. Povídáme si například o tradičním oblékání arabských mužů. Základním prvkem jejich oděvu je volný šat s dlouhým rukávem, sahající až ke kotníkům. Nazývá se Thobe nebo také Thawb a arabští muži ho nosí jak doma, tak i na veřejnosti. Je velice pohodlný a pro nearabského člověka také exotický. Thobe bývá často doplněn čtvercovým šátkem Ghutra, který muži nosí na hlavě a obvykle je držen na místě pomocí černého provazu ve tvaru jakési obruče. Přesný vzhled tohoto oděvu se liší skrze regiony.

Mohamed mi zrovna popisuje, jaké konkrétnosti jsou typické pro jeho kraj, když mezi nás vstoupí zahalená žena. Mariam, Mohamedova manželka. Odnese tác s kávou a rozprostře slabý igelit, na který položí veliký nerezový talíř plný úžasného jídla. V Saúdské Arábii je tradičně zvykem, že ženy hostitelské rodiny mají hlavní zodpovědnost za přípravu jídla a jeho podávání během návštěvy. Toto se samozřejmě může lišit v závislosti na zvyklostech konkrétní rodiny nebo genderových rolích, které v současné saúdskoarabské kultuře procházejí výraznými změnami.

Podává se Kabsa. Tradiční pokrm složený z kořeněné rýže se zeleninou a masa, v našem případě kuřecího, které je ve větších kusech rozprostřené na povrchu rýžovo-zeleninového kopce. Hlavní tác doplňují menší mističky s několika omáčkami, jogurtem a čerstvou zeleninou. Nechybí ani arabský chléb. Co naopak chybí, je příbor. Jí se často rukou z jedné společné nádoby, která se nachází mezi stolovníky. Důležité a slušné je vždy používat pravou ruku. To pro mě není úplně jednoduché, zvláště když si z prostřené tabule vyberu kuřecí křídlo. Jídlo mi z ruky odpadává a kosti těžko obírám. Mám strach, že ušpiním krásný koberec, na kterém sedíme. Naštěstí tu je však igelit, který drobečky, kusy pokrmu, ale i kosti pojme.

Samotné jídlo je vynikající. Hostitelé mě navíc neustále vyzývají k tomu, ať si dopřávám další a další sousta. Cvičením se stává mistr, brzy tak zjišťuji, jak drobnou rýži nabrat, aby mezi prsty vhodně držela a na igelit padala, v co možná nejmenší míře.

Když jsme všichni řádně syti, rozkrojí můj hostitel ještě jablko a pomeranč, což představuje pomyslnou tečku za výborným pokrmem. Vše zapíjíme silně slazeným čajem.

Mohamed následně odnáší tác se zbytky jídla a jeho žena naučeným pohybem sbalí igelit se vším, co na něj během hostiny napadalo. Prezentuje tak, jak je tento netradiční způsob prostírání efektivní.

Po jídle ještě chvíli sedíme a hovoříme, dokud hovor neutne Ahmed.

„Dnes je obzvláště horko, možná by ti přišel vhod po jídle krátký spánek. Poté ti můj syn může ukázat krásy našeho rodného města.“

Toto je pouhý střípek z úchvatné a nezapomenutelné pohostinnosti místních lidí. Není neobvyklé se s takovými obrazy na cestách po Arábii setkávat. Arabové cizince rádi hostí, povídají si s nimi a zajímají se o ně. Prostřednictvím poskytování pohostinství vyjadřují svou víru, respekt a úctu k druhým, což vytváří silné a pozitivní mezilidské vztahy. Ať už v tradičním, nebo moderním kontextu, pohostinnost zůstává jedním z nejcennějších aspektů islámské kultury.