Našinec by lehce mohl nabýt přesvědčení, že ze všech zemí Asie právě Vietnam bude nejméně exotický, především proto, že Vietnamci tvoří jednu z největších menšin u nás. Zvykli jsme si na jejich neustále otevřené večerky téměř na každém rohu, od velkých měst až po malé vesnice a vietnamská kuchyně se u nás také těší mimořádné oblibě. Takže jsem i já získal dojem, že jsem na Vietnam vlastně připravený a vím, co čekat. Nemohl bych být dál od pravdy.
Komunikace s cestovní agenturou byla na výsost snadná a profesionální a já se ani nenadál a den odletu byl tady. Na letišti v Praze naši malou skupinku cestovatelů uvítala usměvavá průvodkyně Dominika, která nám dala informace k odletu a pomohla s odbavením a bylo vidět, že má vše pevně v rukou a že se vyzná. Jak nám následně každý den dokazovala vyprávěním o místech, která jsme navštívili, o vietnamské kultuře, tradicích a Vietnamu jako takovém. Kromě ní nás během cest postupně doprovázeli tři místní průvodci, pro jednotlivé úseky naší cesty jako stvoření a zrcadlící právě tu část Vietnamu, ze které pocházeli.
První z nich byl Tuan, který na nás čekal na letišti v Hanoji. Chlapík ve středních letech se svou angličtinou s neuvěřitelně silným přízvukem nás provázel čtyři dny a zprostředkoval nám první střet s tamní kulturou. V osmimilionovém hlavním městě Vietnamu tepajícím životem a motory všudypřítomných motorek bylo rozhodně co vidět a my jsme nepromarnili jedinou minutu a využili čas naplno. První vietnamská káva, první z mnoha večeře v jedné z místních restaurací, kde jsem přišel na to, že abych ochutnal vše, musel by tu prožít léto a možná ani to by nestačilo. Tak jsem vychutnával, co jsem měl na talíři a alespoň očima přeplněné stoly v okolí.
Následující dny nás tedy čekala návštěva mnoha míst a i když jsme neviděli ani zlomek města, tak jsme dostali pestrou ochutnávku. Návštěva dvou buddhistických chrámů nás zavedla daleko přes tisíc let do historie, ač se nejednalo o pomníky minulosti, ale o stále aktivně využívaná místa s typickými oltáři plnými darů, jejichž malé bratříčky můžete vídat právě v mnohých večerkách u nás. A bohům se daruje vše, co vás napadne, od peněz přes ovoce až po cigarety nebo plechovky Coca Coly.
Chrám literatury Van Mieu ve své majestátnosti byl zase ukázkou vlivu konfukcionismu na Vietnam, kdy před téměř miléniem vznikla tato první vietnamská univerzita, kde se lidé vzdělávali po mnoho století. Návštěva Ho Či Minova mauzolea a muzea byla naproti tomu návštěvou do relativně nedávné historie Vietnamu která vedla k nezávislosti země. Jeho životní příběh by byl silný sám o sobě, o to silnější byl pak v podání našeho průvodce, jehož neskrývaný obdiv právě k tomuto prvnímu prezidentovi byl uchvacující. Ač sami nemáme s komunismem moc dobré zkušenosti, zde lidé působí spokojeně a zdá se, že země vzkvétá po staletích válek a kolonizace.
Hanoj ale nebyl jen o těchto významných místech, byl o proplétání se uličkami plnými obchodů a pouličních prodejců, o hudebnících na rozích a i o návštěvě opravdové kryté tržnice, kde se dalo pořídit vše a která sama o sobě rozlohou mohla strčit do rukávu všechny tržnice v Česku dohromady.Mimo to jsme měli možnost podívat se i do okolí na tradiční farmy a výrobu šperků z perel a především na slavnou zátoku Ha Long s krasovými skalami, které se strmě tyčí nad hladinou, ve které se zrcadlí a modři přidávají nádech zelené. Tam jsme strávili i jednu noc přímo na lodi s bohatým programem a občerstvením. To byl severní Vietnam, tradice, rodina a život plný harmonie.
O to větší kontrast byl přílet do Hoi Anu ve středním Vietnamu, kde nás uvítal Phong, náš druhý místní průvodce. Moderně oblečený mladík s náušnicemi nevynechal jedinou příležitost na selfie nebo skupinovou fotku a vesele nás vzal rovnou do centra města, které se ještě vzpamatovávalo po podzimních povodních. Atmosféra zde byla jiná, mladší a moderněji umělecká. Podél hlavní třídy se střídala slavná krejčovství s hedvábím, které se zde přímo vyrábí a kde vám za pakatel ušijí šaty do druhého dne. To bylo promíšené s nepřeberným množstvím moderních i tradičních kaváren a pekáren a obchody s obrazy a dalším uměním. Večery v Hoi Anu stejně jako následně v Hue byly odrazem veselí a mládí, nepřeberné množství barů, klubů a restaurací se sezením v nich i na ulicích plné lidí, kteří se chtějí smát a radovat ze života. Stejně jako se ve Vietnamu mísí kultury a vlivy z celého světa, i co se týká restaurací, není tomu jinak a tak jsme měli možnost zkusit třeba i indickou nebo japonskou kuchyni, za zlomek ceny co u nás a v kvalitě, která se vůbec nedá srovnávat.
Jak byl noční život bujarý, tak o to intenzivnější byl i program následujících dnů. Kurz vaření tradiční kuchyně, masáže, návštěva dalších chrámů, Imperiálního paláce a různorodá mauzolea císařů, na jejichž odkazu stojí dnešní Vietnam tak, jak jej dnes známe. Však je také Hue císařské město. Fascinující byla i návštěva chrámů v Mramorových horách, které se nachází na nich i v nich, ve spletité síti jeskyní.
Bylo toho tolik, že kdybych měl jen o jednom místě napsat zlomek toho, co nám vyprávěla průvodkyně Dominika, bylo by to na několik stránek. Za zmínku možná ale stojí nákup bot, protože ty své jsem měl po cestách úplně promočené a tak jsem se vydal pro nový pár. A věřte nebo ne, velikost 44 nebylo možné nikde najít. Až jsem konečně pochopil ten systém, který je stejný jako u obleků. Vyberte si boty podle toho, které se vám líbí vzhledem a my vám je do druhého dne ušijeme na míru. Neuvěřitelné.
Na předposlední část naší poznávací cesty nás čekal další krátký přelet – tentokrát do Saigonu, dnes tedy Ho Či Minova města. Největší město Vietnamu s téměř 14 miliony lidí, které pro nás zastupoval pan Vu. Poslední z místních průvodců a moderně nad věcí, jak asi musí být každý, kdo chce přežít v tomto nikdy nespícím městě. Pokud jsme snad získali dojem, že jsme si na množství motorek ve Vietnamu už zvykli, zde jsme byli vyvedeni z omylu. Jejich hejna byla na silnicích nekonečná ve dne v noci, a když byla silnice až příliš plná, jeli i po chodnících mezi prodejci, kteří nehnuli ani brvou a dál se naplno věnovali svému obchodu, nehledě na řidiče, kteří je míjeli doslova o pár centimetrů.Restaurace zde byly ne na každém rohu, ale každých pár metrů, a přitom žádná nepůsobila prázdně. Tohle město doslova pulzovalo životem a současně vytvářelo dojem, že si v něm každý všímá jen sám sebe a nic neřeší.
Ze Saigonu jsme se druhý den vydali k tunelům Cu Chi, dnes již spíše muzeu a expozici pod otevřeným nebem, připomínající tragickou válku ve Vietnamu, které tehdy vojáci využívali proti americkým jednotkám. Sám jsem prolezl několik z nich a občas mi bylo opravdu úzko a představa, že bych v nich trávil měsíce, ve mně vzbuzovala zděšení a smutek z nedávné historie zároveň. Aby den nebyl tak depresivní, odpoledne jsme vyrazili na mnohem barevnější místo, do kaodaistického chrámu, do kterého a jemu podobných ve Vietnamu chodí téměř tři miliony lidí, což vzhledem k tomu, že tato víra vznikla ani ne před sto lety, není vůbec zanedbatelné. Z těch barev tedy až zrak přecházel a rozhodně bylo znát, že kaodaismus čerpá své prvky ve všech ostatních náboženstvích, které ve Vietnamu má, a tak zvláštně je spojuje všechny dohromady.
Úplně jiný zážitek byl celodenní výlet na deltu Mekongu, kde se pěstují kokosy, manga, rýže, dračí ovoce a vůbec vše co vás napadne a k tomu i to, o čem jste v životě ani neslyšeli. Za každým záhybem řeky narazíte na rybářskou vesnici a v některých jsme měli možnost se zastavit při naší plavbě i na oběd nebo na prohlídku zpracování kokosů či jen ochutnat místní speciality včetně hadí pálenky – ta byla zajímavá, ale jednou mi to stačilo.
Na poslední tři dny jsme se vypravili do letoviska Mui Ne Bay do turistického resortu přímo na pláži Jihočínského moře. Byl to čas určený k relaxaci po intenzivním cestování a odpočinek přišel vhod, ať už jsme jej trávili koupáním, procházkami podél moře, masážemi nebo návštěvou skvělých restaurací a obchodů v nedalekém městečku Phan Thiet. Hlavně to byl ale čas utřídit si myšlenky, probrat fotky v klidu a vstřebat všechno, co jsme viděli, ochutnali a zažili. A že toho nebylo málo a zmínil jsem v předchozích odstavcích ani ne polovinu toho. Nevěříte? Tak si zajeďte do Vietnamu s Afroditou také a pochopíte.
Závěrem bych rád poděkoval naší půvabné a veselé průvodkyni, trojici osobitých místních průvodců i cestovní agentuře za péči a zařízení této cesty a díky nim si Vietnam mohu na své cestovatelské mapě odškrtnout. Rozhodně ale ne škrtnout, protože je to země, do které se chci jednou určitě podívat znovu.
Cestovatel Pavel
