Maroko: mezi chaosem, pouští a tichým pochopením
Do Maroka jsme přiletěli ve čtvrtek 11. prosince odpoledne. Letiště v Marrákeši nás přivítalo přesně tak, jak to člověk od severní Afriky čeká – hlukem, chaosem, zmatkem. První kontakt byl intenzivní. Upřímně jsme doufali, že Maroko bude jiné než Tunis nebo Egypt. Nebylo. A přesto bylo v mnohém úplně jiné.
Marrákeš se stále vzpamatovává z ničivého zemětřesení v roce 2023. Město nese viditelné stopy – rozbité domy, opravy, prach. Ubytovali jsme se v menším hotelu a večer vyrazili na takzvaný marocký večer. Jeden z těch programů, které jsou typické pro mnoho destinací: hodně jídla, pití, ochutnávka „místní kultury“ a nakonec písničky, které zná celý svět.
Součástí programu měla být i projížďka kočárem taženým koňmi. Když jsem je ale viděla stát mezi auty – hubená těla, unavené oči – odmítla jsem. Některé věci člověk prostě udělat nechce, i když „se to tak dělá“. Raději bych je viděla volně, někde v prostoru, kde nejsou jen kulisou.
Marrákeš: město, které bere dech – někdy až příliš
Ráno jsme se vydali na pěší prohlídku Marrákeše s místním průvodcem. Mešita s krásnými zahradami, suky plné barev, vůní a lidí, slavné náměstí Jemaa el-Fna, polorozbořený palác. Upřímně – jména míst pro mě nebyla to nejdůležitější. Důležité byly pocity.
V paláci mi bylo klidně. Přirozeně. Na tržištích jsem ale měla pocit, že nemohu dýchat. Všechno bylo příliš blízko, příliš hlasité, příliš intenzivní. Další suky jsme už odmítli. Ne proto, že by nebyly zajímavé, ale protože někdy je důležité poslechnout vlastní hranici.
V noci jsem skoro nespala. Četla jsem a přemýšlela. O cestách, o lidech, o tom, proč nás některá místa vyčerpávají a jiná naopak uklidňují. Konflikty – vnější i vnitřní – mě vždycky unavovaly. Toužila jsem pochopit. A někde uvnitř jsem cítila, že právě poušť by mohla nabídnout odpověď.
Směr poušť: Agafay
Druhý den po snídani vyrážíme směrem k poušti a oázám. S každým kilometrem se mění nálada. Napětí postupně mizí. První zastávkou je poušť Agafay.
Dostali jsme výborný mátový čaj. Přivítaly nás kočky s malým koťátkem a bílý pes se světle modrýma očima. V dálce se pohybovali velbloudi a čtyřkolky, za nimi kuřecí farma a pohoří Atlas, překvapivě zasněžené. V zimě se tam opravdu lyžuje. Kombinace hor a pouště byla fascinující. Slunce svítilo, prostor se otevřel a atmosféra byla lehká a radostná.
Projížďku pouští jsme nakonec absolvovali na čtyřkolkách. Dva řidiči určovali směr, my jen vnímali světlo, ticho a otevřený prostor. Po obědě jsme pokračovali do čtyřhvězdičkového Mia Agafay Resortu – nového hotelu uprostřed pouště, asi hodinu jízdy jižně od Marrákeše. Klid, teplo, minimum hostů. Přesně to, co člověk po intenzivních dnech potřebuje.
Večeře probíhala za zvuků marocké hudby a byla velmi příjemná. V noci se mi zdál zvláštní sen. Ráno jsem pak sledovala východ slunce a zažila moment hlubokého ticha a vnitřního klidu. Některé zážitky se slovy popisují těžko – a možná to ani není potřeba. Stačí vědět, že byly skutečné.
Přes Atlas mezi lidi
Po snídani jsme vyrazili zpět přes Marrákeš směrem do pohoří Atlas. Zastavili jsme se u berberské rodiny. Ukázali nám, jak se připravuje tradiční marocký čaj, ochutnali jsme domácí chléb a společně si připravili typický tažin. Zelenina, bylinky, olivový olej, voda. Jednoduché, poctivé jídlo.
Domy v horách byly často polorozpadlé, stále čekající na opravy po zemětřesení. Přesto tu byl klid. Přirozenost. Večer jsme dorazili do butikového hotelu Aurora. Krb na pokoji byl požehnáním – topili jsme celou noc. Krátká procházka zahradou nás zpomalila a uzemnila.
Dlouhá cesta do Sahary
Ráno nás čekala dlouhá, přibližně osmihodinová cesta přes Atlas do saharské oblasti Merzouga. Zastavili jsme se v berberské vesnici zapsané na seznamu UNESCO, navštívili výrobnu růžového oleje i filmová studia v Ouarzazate, kde se natáčely filmy jako Gladiátor nebo Království nebeské.
Večer jsme dorazili do Erfoudu. Druhý den jsme absolvovali okružní jízdu městem, navštívili krásnou mešitu a dílny zpracovávající fosílie – trilobity, minerály, kameny. Všude jsme se setkávali s lidmi, kteří byli pohostinní, klidní a nic nenutili. Dávali prostor. A to je v dnešním světě vzácné.
Cestou jsme zahlédli obraz, který zůstal v paměti: toulavý pes nesoucí v tlamě slepici. Řidič se jen usmál: „National Geographic v přímém přenosu.“ Bez emocí, bez hodnocení. Prostě realita.
Merzouga: velbloudi, hvězdy a ticho
Odpoledne nás jeep odvezl do pouště v oblasti Merzouga. Kemp byl krásný, jednoduchý a přitom pohodlný. Velbloudi nás zavedli na západ slunce. Hodinová projížďka byla klidná, přirozená, bez spěchu. Jeden z velbloudů se cestou odchýlil, aby se napásl trávy. Smály jsme se. Nikdo ho netlačil zpět. Všechno plynulo samo.
Večeře pod hvězdami, oheň, živá marocká hudba. Seděli jsme a jen byli. Bez potřeby něco řešit. Noc v poušti byla tichá, hluboká a zvláštně uklidňující.
Náročný návrat a oceán
Ráno bylo chladné. Čekala nás dlouhá, dvanáctihodinová cesta. Kvůli záplavám a sněhu v horách jsme museli Atlas objet, což znamenalo výraznou zajížďku. Viděli jsme řeku tekoucí mezi skalami, berberské vesnice, krajinu poznamenanou živly. Záplavy si vyžádaly i lidské životy. Realita, která člověka uzemní.
Večer jsme dorazili do Agadiru. Od marocké průvodkyně jsme dostali kuskus od její maminky. Jednoduché gesto, které zahřeje víc než luxusní večeře. Vyprávěla nám o místě na jihu Maroka, u oceánu a pouště. Další důvod se jednou vrátit.
Loučení s Marokem
Poslední den jsme se ještě prošli po široké písečné pláži. Rybáři, lidé na procházce, slunce. Klid. Podél pobřeží stojí velké hotelové komplexy, my se ale vraceli do menšího hotýlku. Takového, kde člověk ví, proč tam je.
Cestou na letiště jsem se v duchu loučila s Atlasem, pouští, lidmi, zvířaty. S Marokem. Letadlo přistálo v Praze kolem deváté večer.
Vím jedno jistě – do Maroka se vrátím.
Zůstalo ve mně jako země kontrastů. Chaosu i ticha. A také jako připomínka, že některé cesty nejsou jen o místech, ale o hlubším pochopení – světa i sebe sama.
