Arménský národ, který se nevzdal – část 3
Dnes se do Arménie vrátíme naposledy. Společně uzavřeme naše putování seriálem Hrdost ukrytá mezi horami – Arménský národ, který se nevzdal, a navštívíme další místa, která ve mně zanechala hlubokou stopu.
Jak jsem slíbila na konci minulého dílu, začneme na jednom z nejzáhadnějších míst celé země – v Karahunji, známém také jako Zorats Karer.
Karahunj – místo, kde promlouvají kameny
Karahunj, nebo také Zorats Karer, bývá často označován za arménský Stonehenge. Některé teorie datují jeho stáří až do období před osmi tisíci lety, což by z něj mohlo dělat jednu z nejstarších observatoří na světě. Jisté ale není téměř nic. A možná právě proto je tohle místo tak fascinující.
Celý areál obklopují majestátní arménské hory, které dodávají místu až neuvěřitelnou atmosféru. Dnes zde najdete přibližně dvě stovky mohutných čedičových kamenů. Osmdesát čtyři z nich mají v horní části vyvrtané malé otvory, jejichž skutečný význam dodnes nikdo spolehlivě nevysvětlil. Největší kameny vytvářejí kruh kolem hrobky, která pravděpodobně patřila někomu velmi významnému. Existují však různé teorie, podle kterých by toto místo mohlo být buď pohřebištěm, observatoří nebo svatyní.
Samotný název Karahunj se překládá jako „mluvící kameny“. Když mezi nimi fouká vítr, není těžké pochopit, proč toto pojmenování vzniklo.
Když jsem tady byla naposledy se skupinou, jedna z účastnic, která je velmi silně napojená na energii, mi řekla něco, co ve mně zůstalo dodnes. Podle ní jednotlivé kameny fungují jako vysílače a přijímače energie. A víte co? Já s ní vlastně souhlasím. Nedokážu to vysvětlit, ale Karahunj má v sobě něco, co jsem na žádném jiném místě necítila. Je to zvláštní klid, obrovská síla a energie, která se jen těžko popisuje slovy.
Je to jedno z těch míst, kde se posadíte mezi kameny, kolem vás jsou jen hory, vítr a ticho, a najednou máte pocit, že se zastavil čas. Jestli existuje místo, kde opravdu cítíte obrovskou sílu přírody, historie a vesmíru, pak je to právě tady. Z Karahunje se mi nikdy nechce odjíždět.
Lázeňské město Jermuk
Z Karahunje jsme se přesunuli do Jermuku, jednoho z nejznámějších lázeňských měst Arménie. Po tajemných mluvících kamenech nás čekala úplně jiná atmosféra. Místo plné zeleně, minerálních pramenů a horského vzduchu.
Největší dominantou města je bezesporu Jermucký vodopád, kterému místní přezdívají Říční panna. I k němu se váže jedna z krásných arménských legend. Vypráví o mladé víle, která se zamilovala do místního chlapce. Její otec jejich lásce nepřál a zakázal jí se s ním dál scházet. Pohrozil jí, že pokud ho neposlechne, čeká ji krutý trest. Víla se ale své lásky nevzdala. Otec svůj slib dodržel a proměnil ji v kámen. Právě proto dnes vodopád připomíná dlouhé ženské vlasy splývající po skalní stěně.
Ať už legendám věříte nebo ne, je to nádherné místo. My jsme měli to štěstí, že jsme zde zažili západ slunce. Otevřeli jsme si láhev arménského brandy Ararat, posadili se naproti vodopádu a jen si užívali ten okamžik. Jsou chvíle, které se nedají naplánovat, ale zůstanou vám v paměti možná víc než ty nejznámější památky.
Druhý den ráno nám počasí už tolik nepřálo. Déšť nás ale neodradil a vydali jsme se ochutnat proslulé jermucké minerální prameny. Zdejší minerální voda je bohatá především na hydrogenuhličitany, sodík a další minerální látky. Z některých vývěrů vytéká voda s vyšším obsahem železa o teplotě přibližně 35 až 55 °C. Přiznám se, že její chuť není úplně taková, na jakou jsme zvyklí. Jenže právě to k cestování patří - ochutnat něco, co místní pijí už po staletí.
Samotný Jermuk na mě zapůsobil jako velmi příjemné horské městečko s krásnou promenádou, upravenými parky a klidnou atmosférou. Je to místo, kde člověk na chvíli zpomalí, nadechne se čerstvého horského vzduchu a nabere síly, než se vydá za dalšími příběhy, které Arménie ukrývá.
Areni a Noravank
Naše cesta pokračovala do Areni, oblasti, kterou si většina návštěvníků spojí především s vínem. Ještě než jsme se ale pustili do ochutnávek, zamířili jsme do místních jeskyní. A právě tady se nachází jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť celé Arménie.
Arméni jsou na svou historii právem nesmírně hrdí a jsou naprosto přesvědčeni, že právě jejich země je kolébkou vinařství. Nutno říct, že archeologické nálezy jim dávají docela dobré argumenty. Právě v Areni bylo objeveno nejstarší známé vinařské zařízení a také jedna z nejstarších vinařských dílen na světě. Když pak někdo namítne, že nejstarší nádoba se zbytky vína byla nalezena v Gruzii, Arméni se jen usmějí a s naprostou samozřejmostí odpoví: „No ano, vždyť jsme jim ho tam přece vyváželi.“ A upřímně? Po několika dnech strávených v Arménii jim tuhle sebejistotu vlastně začnete věřit.
Jeskyně Areni ale ukrývají mnohem víc než jen historii vinařství. Byla zde objevena také nejstarší dochovaná kožená bota na světě, stará více než pět tisíc let, spolu s řadou dalších archeologických nálezů. Pokud máte rádi historii, rozhodně stojí za návštěvu.
Samotné Areni je dodnes vinařským srdcem Arménie. Měli jsme možnost ochutnat místní vína vyráběná tradiční metodou, kdy zrají v keramických nádobách zakopaných v zemi, kterým se říká karasy. Díky tomu mají velmi specifickou, zemitou až lehce jílovitou chuť, která se od evropských vín poměrně výrazně liší. Tradičně se zde vyráběla především vína červená, dnes už ale vinaři úspěšně produkují i moderní bílá a růžová vína.
Jen několik kilometrů od Areni se mezi vysokými červenými skalami ukrývá klášter Noravank. Už samotná cesta k němu je nádherným zážitkem. Kaňon se postupně zužuje, okolní skály hrají všemi odstíny červené a oranžové a najednou máte pocit, že jste se ocitli v úplně jiném světě. Noravank je podle mě jedním z nejkrásnějších klášterů celé Arménie. Nejen díky své architektuře, ale především díky místu, na kterém byl postaven. Těžko byste hledali působivější kulisu.
Garni a Geghard – dva světy vzdálené jen několik kilometrů
Naší další zastávkou byl chrám Garni. Místo, které na svém místě zůstalo vlastně úplnou náhodou.
Když Arménie jako první stát na světě přijala křesťanství za své státní náboženství, většina pohanských chrámů byla zničena. Garni měl ale velké štěstí. Podle tradice se zalíbil králově sestře natolik, že se rozhodla zachovat jej jako své letní sídlo. Díky tomu se dochoval až do dnešních dnů. V areálu byly později vybudovány také lázně v římském stylu, jejichž pozůstatky si můžeme prohlédnout dodnes.
Chrám Garni je jedním z nejstarších dochovaných antických chrámů v této části světa a byl zasvěcen bohu Mithrovi, božstvu slunce a světla. Stejně krásné jako samotná stavba jsou i okolní zahrady a nádherné prostředí hlubokého údolí řeky Azat, ve kterém se celý areál nachází.
Výstup k chrámu je sám o sobě malým zážitkem. Schody jsou překvapivě vysoké a podle jedné z teorií to nebyla náhoda. Staří pohané věřili, že k bohům se má člověk přibližovat v pokoře a úctě, téměř v předklonu. Vysoké schody tomu měly napomáhat. Nevím, jestli je to pravda, ale po jejich zdolání jsem si říkala, že na tom možná něco bude.
Garni dodnes žije. Každoročně se zde konají pohanské obřady i festivaly a největší z nich připadá na období letního slunovratu.
Cestou jsme se zastavili také v tradičním arménském domě, kde jsme si vyzkoušeli pečení slavného chleba lavaš. Přiznám se, že jsem si původně myslela, že to bude poměrně jednoduché. Omyl. Naštěstí už měly místní ženy připravené těsto, ale i tak ho správně vyválet, roztočit ve vzduchu a následně přilepit na stěnu rozpálené hliněné pece zapuštěné do země je téměř akrobatický výkon. O to větší legrace to ale byla.
Jen několik kilometrů od Garni se nachází místo, které představuje naprostý opak vzdušného antického chrámu – klášter Geghard.
Zatímco Garni je plný světla, otevřeného prostoru a připomíná dávnou pohanskou minulost Arménie, Geghard působí tajemně, klidně a téměř mysticky. Velká část kláštera je vytesána přímo do masivu okolní skály, což mu dodává neopakovatelnou atmosféru. Když vstoupíte dovnitř, obklopí vás ticho, chlad kamene a zvláštní pocit klidu, který se jen těžko popisuje.
Nejstarší část kláštera je vytesána přímo do skály a podle místních průvodců zde pravděpodobně stávala už dříve pohanská svatyně. Ať už je to pravda nebo ne, právě tato část na mě zapůsobila nejsilněji. Je tmavá, jednoduchá a má zvláštní energii.
Zajímavostí jsou také dvě úzká schodiště, kterým místní s úsměvem říkají cesta do pekla a cesta do nebe. Cesta do pekla končí překvapivě brzy, zatímco cesta do nebe vás dovede až do malé kaple ukryté ve vyšším patře kláštera.
Geghard ukrývá několik propojených prostor vytesaných do skály i mladší části postavené z kamene, kde se nachází hlavní chrám. Úplně nejvíc mě ale fascinovala jeho akustika. Říká se, že zvuk se zde odrazí až sedmkrát. A my jsme měli obrovské štěstí. Právě když jsme klášter navštívili, dorazila skupina turistů, kteří si objednali tradiční arménský chorál. Seděli jsme potichu v kamenném prostoru a poslouchali, jak se jejich hlasy několikrát odrážejí od stěn. Byl to jeden z těch okamžiků, které se nedají naplánovat a které člověku zůstanou v paměti možná déle než samotné památky.
Etchmiadzin – duchovní srdce Arménie a chrám Zvarnots
Po několika dnech strávených mezi pohanskými chrámy, kláštery ukrytými ve skalách i tajemnými kameny Karahunje jsme dorazili na místo, které je pro Armény možná tím nejposvátnějším vůbec.
Etchmiadzin není jen další krásná katedrála. Je to duchovní srdce celé země a symbol národa, který si svou víru dokázal uchovat i v těch nejtěžších obdobích své historie.
Etchmiadzin bývá často označován také jako arménský Vatikán. Sídlí zde nejvyšší představitel Arménské apoštolské církve – katholikos všech Arménů – a zároveň zde funguje významný teologický seminář, kde se připravují budoucí duchovní. Arménská apoštolská církev je jednou z nejstarších křesťanských církví na světě a v mnohém se liší jak od řecké pravoslavné, tak od ruské pravoslavné či římskokatolické tradice.
Přestože je Etchmiadzin jedním z nejvýznamnějších poutních míst země, nepůsobí vůbec odtažitě. Naopak. Je to místo, kam Arméni přicházejí nejen za modlitbou, ale také za klidem, setkáním s rodinou nebo jen proto, aby zde strávili příjemné víkendové odpoledne. Je krásné sledovat, jak je toto místo stále živou součástí jejich každodenního života.
Samotná katedrála je dechberoucí. Její výzdoba je nádherná, přesto však nepůsobí okázale ani přehnaně zdobeně. Právě její jednoduchost, pokora a důstojnost se mi na ní líbily snad nejvíce. Stejný dojem ve mně zanechaly i novější části celého areálu, které citlivě navazují na staletou historii tohoto výjimečného místa.
Pomyslnou tečkou za naší návštěvou byla zastávka v příjemné restauraci, která sídlí v prostorách bývalého klášterního refektáře. U kávy a tradičního arménského dezertu jsme si ještě naposledy vychutnali jedinečnou atmosféru tohoto místa. Sedět tam, kde se kdysi scházeli duchovní ke společným jídlům, a přitom se dívat na majestátní Ararat v dálce, byl jeden z těch momentů, kdy si člověk uvědomí, že cestování není jen o památkách. Je především o pocitech a atmosféře, které v nás zůstávají ještě dlouho po návratu.
Jen několik minut jízdy od Etchmiadzinu se nachází další památka zapsaná na seznamu UNESCO – chrám Zvartnots.
Dnes se z této unikátní stavby dochovaly už jen pozůstatky. I přesto ale není těžké představit si, jak monumentálně působila před více než třinácti stoletími. Chrám byl postaven v 7. století a ve své době patřil k nejvýznamnějším a architektonicky nejodvážnějším stavbám tehdejšího křesťanského světa. Jeho kruhová dispozice byla na svou dobu naprosto výjimečná a inspirovala řadu dalších staveb v celém regionu. Pravděpodobně jej zničilo silné zemětřesení v 10. století a po dlouhá staletí zůstával ukrytý pod nánosy zeminy.
Musím říct, že na mě Zvartnots osobně nezapůsobil tak silně jako Geghard nebo Noravank. Možná proto, že z něj dnes zůstaly převážně ruiny a já mám raději místa, kde člověk může naplno nasát jejich atmosféru. Přesto jsem ráda, že jsme jej navštívili. Když se na chvíli zastavíte a představíte si, jak velkolepý chrám zde kdysi stával, začne vám docházet, jak mimořádnou architektonickou úroveň Arménie už před více než tisíci lety měla.
A navíc má Zvartnots ještě jedno kouzlo. Za jasného počasí se nad jeho sloupy tyčí silueta Araratu a člověk si snadno představí, proč bylo právě toto místo vybráno pro stavbu tak výjimečného chrámu. I když ve mně nezanechal tak silné emoce jako některé jiné arménské památky, rozhodně stojí za zastavení. Je krásnou připomínkou toho, že Arménie byla po staletí nejen zemí hluboké víry, ale také mimořádné architektury a kultury.
Khor Virap – místo, odkud se Arméni dívají na svůj symbol
Naší poslední zastávkou byl klášter Khor Virap - místo, na které jsem se těšila snad ze všech nejvíce.
Na první pohled je to poměrně nenápadný klášter stojící uprostřed roviny nedaleko tureckých hranic. Přesto patří k nejvýznamnějším místům celé Arménie. Právě zde byl podle tradice dlouhých třináct let vězněn svatý Řehoř Osvětitel, který později obrátil krále Trdata III. na křesťanskou víru. Díky tomu se Arménie v roce 301 stala prvním státem na světě, který přijal křesťanství jako své státní náboženství.
Samotný název Khor Virap znamená „hluboká jáma“. Dodnes je možné sestoupit po úzkém kovovém žebříku do podzemní kobky, kde měl být svatý Řehoř vězněn. Není to zážitek pro každého, prostor je velmi malý, tmavý a stísněný. Když si ale člověk uvědomí, že zde podle tradice strávil třináct let svého života, začne celé místo vnímat úplně jinak.
Přesto si myslím, že tím největším důvodem, proč sem lidé přijíždějí, není samotný klášter.
Je to Ararat.
Stačí projít branou areálu a před vámi se otevře jeden z nejkrásnějších pohledů, jaké jsem kdy zažila. Nad arménskou krajinou se zvedá majestátní silueta hory Ararat. Hory, která je po tisíce let symbolem Arménie, přestože dnes leží na území Turecka.
Možná právě to dělá ten pohled tak silným.
Ararat je téměř na dosah ruky, a přesto k němu Arméni nemohou. Přesto zůstává na státním znaku, v arménských písních, obrazech, literatuře i v srdcích lidí. Není to jen hora. Je to symbol domova, víry, historie i národní identity.
Chvíli jsem seděla na kamenné zídce před klášterem a jen se dívala. Nepotřebovala jsem fotit ani mluvit. Bylo to jedno z těch míst, kde člověk cítí, že některé okamžiky není potřeba nijak komentovat.
Když jsem přemýšlela, čím celý náš seriál o Arménii zakončit, uvědomila jsem si, že lepší místo snad ani neexistuje. Karahunj mi ukázal tajemnou minulost této země, Geghard její duchovní hloubku, Noravank krásu ukrytou mezi horami a Etchmiadzin sílu víry. Khor Virap ale spojuje všechno dohromady.
Pokud bych měla jednou větou vystihnout, jaká Arménie vlastně je, řekla bych, že je to země, která si i přes všechny rány osudu dokázala uchovat svou hrdost, víru a neuvěřitelnou sílu. A právě proto není Arménie zemí, kterou člověk navštíví jen jednou. Chce se do ní vracet.
