Co pro vás osobně znamená cestování?
„Když někdy řeknu, že pro mě cestování není dovolená, spousta lidí se usměje. Ale já to tak opravdu mám – cestování je pro mě způsob, jak být blíž světu, a tím i sama sobě. Když nad tím přemýšlím, nikdy to nebylo jen o moři, horách nebo památkách. Bylo to o okamžicích, kdy jsem se na chvíli zastavila, nadechla se jiného vzduchu a uvědomila si, že svět je mnohem větší, než jak ho žijeme doma.“
„Možná je to tím, že cestování člověku tiše připomíná, že všechno, co považujeme za samozřejmé, je vlastně dar. A že nejvíc si člověk odnese z těch okamžiků, které neplánoval – z rozhovorů, z úsměvů, z obyčejných setkání, která se mu vybaví ještě dlouho potom, co se vrátí.“
Pamatujete si cestu, která vám opravdu změnila pohled na svět?
„Ano – a každá trochu jinak. V Turecku jsem se naučila pokoře vůči historii. Tohle je země, která opravdu pamatuje – a člověk si uvědomí, jak malé jsme kapky v dlouhé řece času. Karpathos mi otevřel úplně jiný svět – svět tradic, které přežívají díky lidem, ne díky turistickým brožurám. Kréta zase posílila moji lásku k bájím a mytologii, protože tam se antické příběhy nepředčítají v učebnicích – tam se žijí.“
„A Vietnam… ten byl pro mě setkáním s kulturou, která dýchá jiným rytmem. Pokora, jednoduchost, ale zároveň síla příběhů, které jsou úplně mimo naše evropské vidění světa.“
„Ale pokud mám říct jednu cestu, která mě zasáhla nejvíc… byl to Istanbul. Moje první pracovní cesta jako průvodkyně. Bylo to poprvé, kdy jsem viděla, jak se střetávají kultury, náboženství a dějiny – a přitom to všechno vytváří jeden celek. Ta chuť Orientu, vůně koření, Hagia Sofia, která člověku doslova vezme dech… Tam jsem pochopila, že už nikdy nebudu chtít jen cestovat. Budu chtít rozumět.“
Co vás naučilo provázení druhých?
„Provázení mě naučilo jednu zásadní věc – naslouchat. Nejen tomu, co lidé říkají, ale tomu, co prožívají. Každý cestuje z jiného důvodu. Někdo chce odpočívat, jiný hledá kulturní zážitky, a někdo potřebuje jen na chvíli utéct ze svého života. A já jsem pochopila, že žádná cesta není ‚jen dovolená‘ – vždycky to je nějaký příběh.“
„Naučilo mě to taky trpělivosti. Ne všechno se dá naplánovat, ne všechno vyjde přesně podle itineráře, a někdy je ta největší krása právě v tom, že se věci stanou jinak. Cestování je totiž pořád živé – není to excelová tabulka, je to život v pohybu.“
„A pak je tu vztah k lidem. Když s někým strávíte deset, čtrnáct dní, vidíte ho v situacích, které doma neprožívá. Najednou nejsme klient a průvodce. Jsme lidé na cestě. A to je zkušenost, která mě nepřestává obohacovat dodnes.“
Je podle vás rozdíl mezi dovolenou a cestou?
„Ano. A je obrovský. Dovolená je čas, kdy člověk vypne a odpočívá. A to je naprosto v pořádku, potřebujeme to všichni. Ale cesta… ta člověku něco přinese. Něco, co zůstane i po návratu domů. Cesta je pro mě prožitek – setkání s jiným světem, jinými lidmi, jiným příběhem.“
„Dovolená je pauza. Cesta je zkušenost.“
„Když doprovázím skupiny, vždycky se snažím, aby si lidé z cesty odnesli nejen fotky, ale právě ten pocit… že svět je větší, bohatší a krásnější, než jsme čekali. A že my sami jsme díky tomu o kousek jiní.“
Jak podle vás poznávání mění člověka?
„Poznávání je pro mě nejtišší forma osobního růstu. Není to něco, co by člověk pocítil hned, ale v určité chvíli zjistí, že vidí svět jinak než předtím. Že věci, které mu dřív připadaly samozřejmé, mají najednou jiné odstíny. A že to, co neznal, nechce odsuzovat – chce tomu rozumět.“
„A jeden z nejsilnějších momentů jsem zažila v Saudské Arábii. Jako dítě jsem viděla dokument o zemi, která byla tehdy hermeticky uzavřená. Říkala jsem si: tam bych se jednou chtěla podívat, ale vím, že to nikdy nepůjde. A najednou jsem tam stála. Ne jako turista – ale jako někdo, kdo má možnost nahlédnout pod povrch.“
„Myslela jsem si, že mě bude rušit umělost nových projektů a moderní tváře země. Ale Saudská Arábie mě dostala pravým opakem – svou snahou udržet tradice, vrátit se k autenticitě a zároveň ukazovat budoucnost, která není jen sklem a betonem.“
„A úplně zbourala moje představy o postavení žen. Viděla jsem sebevědomé, vzdělané ženy, které jsou součástí života společnosti tak, jak jsem si dřív nedokázala představit. Je to země, kterou bych moc ráda ukázala dalším – právě proto, aby si každý mohl vytvořit svůj vlastní obraz, ne jen ten převzatý.“
Co hledají lidé, kteří s vámi cestují?
„Za ty roky jsem si všimla jedné věci – lidé cestují z úplně různých důvodů, ale většinou hledají něco, co sami doma nenajdou. Někdo chce vidět svět, někdo si potřebuje odpočinout od vlastní reality, někdo chce prostě vypnout. A pak jsou lidé, kteří chtějí porozumět. Kultuře, historii, sobě.“
„Často si myslíme, že jedeme ‚něco vidět‘. Ale když se pak bavíme na konci cesty, mnozí si uvědomí, že si odvážejí něco úplně jiného, než co čekali. Ne obrázky v mobilu, ale pocit – že svět je větší, laskavější a mnohem barevnější, než jak ho známe.“
„A řekla bych, že právě tohle nejvíc spojuje lidi, kteří s námi cestují. Hledají zkušenost. Prožitek. Ne jen dovolenou, ale chvíli, která má smysl.“
Je něco, co vám cestování dalo, a nikdy byste nečekala, že získáte?
„Ano. A je to možná zvláštní říct, ale cestování je pro mě trochu jako droga. Jakmile člověk začne, je velmi těžké přestat. Poznávání nových kultur, chutí, zvyků, barev, moře a západů slunce… to všechno tvoří něco, co se člověku dostane pod kůži a už tam zůstane.“
„Jsou momenty, které nezapomenete nikdy. Údolí Králů v Egyptě, podzemní města v Kappadokii, chrámové komplexy, historie, která není jen napsaná – ale doslova leží před vámi. A pak jsou místa, která vás donutí zastavit se. Maledivy jsou toho důkazem. Člověk jen sedí, dýchá a uvědomuje si, že příroda je někdy dokonalejší, než dokážeme popsat.“
„A možná právě tohle mě naučilo dívat se na svět jinak. Nenápadně, ale hluboko. Cestování mě změnilo v tom nejlepším slova smyslu – zpomalilo mě, otevřelo nové perspektivy a ukázalo mi, že vše, co vidíme, má tisíc vrstev.“
Co byste poradila člověku, který nechce jen cestovat, ale opravdu něco prožít?
„Možná jen jedno… nechte se překvapit. Nepřijíždějte s představou, jaké to bude. Nechte tu cestu, aby na vás působila sama. Všechno ostatní přijde. Největší zážitky se stejně nikdy nestanou podle plánu.“
„A pak jedna praktická věc – zpomalte. Nesnažte se vidět všechno. Vyberte si jedno místo, zůstaňte tam, vnímejte atmosféru, všímejte si lidí kolem, vůní, zvuků, světla. Když člověk zpomalí, svět začne mluvit. A to je ten největší dar cestování.“
„A možná úplně nejdůležitější je dovolte si být někde ‚jen tak‘. Bez výkonu, bez odškrtávání, bez očekávání. Protože cesta, která má něco dát nám, většinou začíná přesně ve chvíli, kdy přestaneme řídit všechno kolem sebe.“
„Možná proto mám cestování tak ráda. Ne proto, že mě vezme daleko, ale proto, že mě pokaždé přivede blíž – k lidem, ke světu a někdy i sama k sobě. Každá země mi něco dala, každá cesta mě něco naučila. A já mám pocit, že to nejdůležitější na cestování není to, co vidíme – ale to, co si odvezeme uvnitř.“